Nemoc, neboli narkolepsie se u mě výrazněji projevila již okolo 15. roku života, kdy diagnostikována byla až po mnou prodělané autonehodě v roce 2006. Bylo mi tehdy 21 let, kdy jsem byl do té doby s nemocí takto nejtvrději konfrontován, a to již po 3 měsících v tehdy prvním zaměstnání. Jak by se dalo čekat, takto jsem o něj také rychle přišel, kdy již v roce 2007 diagnostikován a „povzbuzen“ medikamentózní léčbou, nastupoval jsem do zaměstnání druhého. Jak se však ukázalo, přechod od servisního technika osobních počítačů k pozici telefonního operátora nebyla úplně šťastná volba, kdy tam jsem usínal již při úvodním školení. Opět dle předpokladu jsem i zde o toto zaměstnání velmi rychle přišel. Navzdory všemu hledal jsem dále, kdy se vyskytla možnost zaměstnání u zdejšího majoritního prodejce počítačových komponent. Ani to však nebylo ideální, kdy ani celodenní práce na nahou nebyla s mými stavy únosná, kdy i zde jsem do měsíce skončil. Psal se rok 2008, kdy v té době najít další pro mě vhodnější zaměstnání byl stále větší problémem. Celkově již vyčerpán, navzdory plné medikaci, snažil jsme se alespoň o rekvalifikace, kdy první měsíční jsem dokončil a druhou jsem ještě před studiem vysoké školy započal. Každopádně v této době jsem byl z dané situace poměrně mimo, kdy vše bylo umocňováno tvrdými ataky nemoci a to navzdory již zmíněné medikamentózní léčbě. Ani ta totiž nedokázala pokrýt či eliminovat stále se prohlubující stavy super chronické únavy popsané v úvodní kapitole. Vše toto pak doprovázelo i další slasti nemoci samé, tedy prakticky velmi časté denními ataky usínání, kataplexie, noční spánkové paralýzy či běsy, vše v jejich různých kombinacích. Každopádně nejhorší na tom je, že člověk si moc svůj stav ani neuvědomuje, respektive uvědomuje, ale musí bojovat a trpět. Tímto se však dostane do bodu řekněme „chodící entity“, zombie, kdy v celku se všemi projevy narkolepsie žije život podobný příběhu „béčkového hororu“. Také proto rád říkám, že člověk trpící narkolepsií jako by bydlel na samotné „Elm street“ – kdo nezná freddyho kruegera nechť si dohledá. Každopádně v dané době a na základě popsaného, rozhodl jsem se pro radikální změnu. Situaci donucen, vysadil jsem klasickou a vlastně absolutně neúčinnou léčbu, kdy po řekněme překlenutí prvotních „abstinenčních“ příznaků a hledání další životní cesty, nastoupil jsem ke studiu vysoké školy.

Psal se rok 2009, kdy jsem po řádném „absťáku“ (lehce rozvedeném v předchozí záložce) a nekonečných měsících spánku, konečně začal zase trochu fungovat. Bylo mi již jasné, že můj tehdy stávající obor „mechanik-elektronik“ není příliš s narkolepsií kompatibilní, tedy započal jsem dráhu studia ekonomického směru, oboru ekonom ve veřejné správě. Bakalářské studium mě vcelku bavilo, vysokoškolská svoboda mi tak nějak zachutnala, kdy možnost akademické svobody mi i v rámci mé nemoci docela vyhovovala. V blízkosti školy také bydleli mí prarodiče, tudíž byla i možnost zdřímnout si v průběhu dne před třeba odpolední přednáškou. I když ani takto absolvované studium nebylo úplně jednoduché, kdy jsem pravidelně doslova „s hlavou v pod paží“ usínal v autobuse při cestě tam i zpět, při delších hodinách zejména těch odpoledních přednášek do sebe bodal ostřejšími předměty a praktikoval jiné „woodu“, takto doslova se skleněným zrakem a mrzačen, studium jsem navzdory všemu dost úspěšně završil. Při tom všem martiriu si dnes sám kladu otázku jak jsem toto vše mohl zvládnout, kdy jsem usínal a „odpadával“ již třeba v sedm hodin ráno při cestě na první hodiny tehdy zejména seminářů německého jazyka. Každopádně i navzdory zmíněnému byl subjektivně můj zdravotní stav lepší než kdykoliv předtím, nebo alespoň jsem si to tehdy ještě myslel. Poučen však z nezdaru prvních zaměstnání z minula popsaných výše, po ukončení bakalářského programu, nastoupil jsem řádně i na navazující magisterské studium téhož zaměření. Veřejná správa zdála se mi opět spásou, přičemž kde jinde už je méně úsilí co se vynaložení fyzických sil výkonu tohoto potenciálního povolání potřeba, že!? Co se navazujícího studia týče bylo tedy jasno, kdy i když se vše z počátku zdálo řekněme snesitelné, již v počátcích prvního ročníku přicházely prvotní dlouhodobé a plíživé příznaky nemoci samé. Tehdy jsem již pomalu přestával stíhat tempo, kdy si pamatuji, že mi začala nejprve odcházet schopnost logického myšlení a rozhodování....podotýkám docela klíčová vlastnost pro zvládnutí zápočtů z ekonomických a kvantitativních teorií (matematiky). Prostě už v té době jsem dávno takto trochu fungoval jako automat, kdy však paměťové schopnosti byly stále ještě na dobré úrovni. Každopádně už zde byl patrný sestup studijních výsledků, kdy se začal projevovat i prvotní příznak totálního vyčerpání, zde oproti zaměstnání projevující se plíživě, ale o to více zrádně. Sice jsme ještě stačil vše na sílu nějak operativně řešit, ale celkově se mé studijní výsledky již začaly stále více propadat do míry nezvládnutí studia. Pamatuji si také, že tehdy poprvé jsem měl i halucinace vyjevující se při hodině hospodářské politiky, kdy podotýkám opravdu šlo o halucinace nijak s probíraným učivem nesouvisející. Tedy slušně řečeno, „geniální stavy“ pokud zrovna nejste kreativní umělec nebo člověk řekněme volněji smýšlející poeta. Halucinující „ekonom“ či úředník, pokud zrovna nepracuje pro ČSSZ, není úplně vyhledáván, kdy zase na druhou stranu asi jako politik formátu těch českých bych nějak konkurovat mohl. Každopádně situace již nebyla zvládnutelná a realita vážnější než jsem si připouštěl, kdy nakonec nezbylo než po čase celé studium přerušit a zkusit jej po půl roce opětovně restartovat. Tehdy jediná možnost, kdy však bohužel ani půl roční odklad nestačil k regeneraci, kdy další odklad nebyl možný a studium už nebylo v mých duševních ani fyzických silách dokončit. Opět tedy dost kruté vystřízlivění a střet s realitou danou mojí nemoci a bohužel i úřadem práce.

Psal se rok 2014, kdy jsem po zanechání studia opět skončil tam, kde nikdo skončit nechce. Úřad práce mě opět „přivítal“, byť jsem v té době nebyl reálně schopen prakticky ničeho, už vůbec ne mi tam již v minulosti nabízeného. Tenkrát mi to však nepřišlo jako nevýhoda, kdy respektive zde mělo jít jen o krátkodobou pomoc při řešení mé již notoricky známé situace. Přeci jen již obdařen novými zkušenostmi, po menší půl roční pauze prožité ve spánku své postele, naivně a z donucení situace, započal jsem vývoj mobilní aplikace k budoucímu snad jednou vedoucímu tzv. start-upu. Podotýkám však, že v té době byla k daným projektům poměrně příznivá doba, kdy rozvoj zejména mobilních aplikací byl tehdy relativně počínající boom. Tedy s nápadem již lehce realizovaným a na malé skupině již ověřeným před samotným studiem vysoké školy, nebylo bez takto alternativního řešení své životní situace ani nic jiného možné. Volba tedy byla jasná, kdy podpořen články známého start-upového internetového magazínu, ne jen tuzemského, vyhrabal jsem zbytky sil a pustil se do práce. Pravda dnes trochu naivní představa, ale zase v dané době a s mým nápadem, drivem a schopnostmi, šance třeba jen částečného úspěchu nebyla úplně malá. Jak se říká: „nápad je základním kamenem úspěchu“, kdy já nápad měl dost dobrý...což se později ukázalo i na postupně vznikajícím trhu podobně laděných produktů, appek, pro mě bohužel vznikajících za úplně jiných podmínek a s úplně jiným finančním a zejména odborným zázemím. Zase cokoliv jiného bych realizoval těžko, kdy i klasické zaměstnání je a bylo pro mě prakticky neudržitelné. Tedy podobná forma výdělku zdála se mi tehdy jedinou možnou příležitostí, kdy zde byla alespoň malá šance na úspěch. Tedy na základě této možná nezralé úvahy a s nedostatkem zkušeností toho co mě čeká, započal jsem prvotní vývoj něčeho s čím jsem do té doby neměl jedinou zkušenost ani předchozí realizaci. Sice jsem základní ideu již vyřešenou měl, však co se aplikací a všeho okolo týče, žádné zkušenosti jsem neměl a vše takto stavěl doslova na "koleni a zelené louce". Co se pak samotného projektu a jeho ideje týče, šlo o vývoj appky s relaxačně terapeutickou tématikou, přičemž byla tvořena jako pokročilejší verze všeho i v budoucnu se tehdy zejména na „app storu“ vyskytujícího. Pro upřesnění celého projektu, základní ideou byla aplikace obsahující řadu na sobě navazujících krátkodobých a dlouhodobých programů – „sessions“ – zacílených na podporu spánku, uvolnění kreativity, učení či v neposlední řadě také eliminaci či změny negativních návyků a závislostí jako je např. kouření. Vše bylo postaveno na základech tzv. binaurálních rytmů známých např. z již dnes známých psychowalkmanů, však zde doplněných o autorskou a podkresovou hudbu a tzv. psycho-kybernetiku. U binaurálních programů se jednalo o programy krátkodobé s téměř okamžitým účinkem, kdy na tyto navazovaly programy další a delší, zacílené již více na práci s podvědomím a jeho pozitivní motivaci, dále podpořeny právě poznatky zmíněné psycho-kybernetiky své původní podoby M. Maltze. Vše nakonec uzavíraly programy zaměřené na eliminaci negativních návyků a závislostí jako je kouření či nadlimitní příjmem potravy v kontextu redukce tělesné hmotnosti. Shrnuto a podtrženo, celý projekt měl za cíl stvořit komplexní a technicky pokročilý nástroj zlepšení duševní kondice a zdraví, kdy svým pojetím a rozsahem předbíhal např. nám asi všem známou konkurenční aplikaci Calm a jiné jí podobné. Jako hlavní konkurenční výhoda měla být i možnost zapojení jednoduchého modulu EEG, kdy tímto by aplikace získala zpětnou vazbu uživatele při využití jednotlivých programů. Pochopitelně toto bych již sám naprogramovat nezvládl, kdy bez dotace, grantu, výhře ve start-up soutěži nebylo možné ani zde popisovaného dosáhnout. Podotýkám, na projektu jsem pracoval takřka sám, s prakticky nulovým kapitálem a z bodu „0“. Tedy mimo návrh aplikace, jejího prostřední a grafického zpracování, musel jsem vytvořit návrh podpůrného webu, sepsat rozsáhlý kompletní „content“ nejen webu, ale i appky samotné, plus připravit vše k potenciální „výrobě“. Zde jsem tedy musel skloubit řadu profesí a dovedností, kdy takto jsem zvládl nejen projektový management, ale i kompletní UX/UI design a content nejen appky samotné, ale i podpůrného webu. Projekt byl rovněž shrnut a vypracován v profi promo materiálu a základní pro prezentaci nutné podobě. Mimo autorskou hudbu jsem pak také zvládl nasmlouvat potenciální zahraniční partnery vývoje, kdy mi chyběly jen peníze a síla, popř. čas. Čas a peníze se pak ukázaly jako klíčové, kdy s mojí nemocí pochopitelně i se zarputilostí mi vlastní, nemohl jsem konkurovat velkým produkčním týmům. Každopádně v dané situaci a podmínkách byla moje snaha a výstupy mé práce na velmi vysoké úrovni, kdy i dnes dalo by se říci, že se jednalo o velmi slušně a nadějně připravený projekt v té době fáze "před produkčního „seedu“. Bohužel však pro mě byl projekt již tak moc rozsáhlý, že vlastně veškeré podklady byly rozpracovány s vypětím veškerých sil, navzdory mého fungování za hranou fyzických i mentálních schopností co se souvislosti s narkolepsii týče. Také tlak konkurence nepolevoval, kdy jsem sám proti různým týmům čítajících až 60 lidí takto neměl prakticky žádnou šanci. Abych toto zvrátil, potřeboval jsem nejen finanční podporu, kterou jsem neměl a nemám, ale hlavně potřeboval jsem podporu stejně smýšlejících dobrodruhů, které jsem také nebyl nejen díky svému zdravotnímu stavu schopen získat, přičemž bez takto podobně smýšlejících, neměl jsem ani zdraví se mezi tento okruh lidí dostat. A zde již tehdy vzniklé a ze všeho mnou vytvořené pravidlo: „Nápad, vzdělání, komunita, kapitál“ dostalo svého naplnění, kdy jsem pro úspěšný konec samotného projektu nebyl schopen všechny zmíněné čtyři body bezezbytku naplnit, čímž jsme opět narazil na své maximum dané zejména postižením, které navíc doznalo konce příchodem pandemie covidu 19. Tedy vývoj aplikace takto skončil ve finální fázi „seed“, mým opětovných totálním vyčerpáním, prohloubenou chronicitou, vyhořením a hlavně uvědoměním si limitů mé nemoci a potřeby invalidního důchodu. A zde nastala další životní kapitola, nový projekt pro mě nedobrovolný a neméně složitý, projekt boje o invalidní důchod.

Na základě výše popsaného psal se rok 2019, kdy jsem se donucen situaci poprvé žádal o invalidní důchod. Po výše uvedeném asi pochopíte, že invalidní důchod nebyl mojí životní prioritou ani cílem, kdy jsem udělal možné i nemožné v řešení své situace vlastními silami. Toto také vysvětluje důvod podání mé žádosti tak moc opožděně od doby diagnostiky nemoci samé, narkolepsie, kdy právě v roce 2019 nastal čas přijmutí nemoci jako součást mého života a uvědomění si, že nemoc prostě neporazím a naopak se jí já budu muset přizpůsobit. Prostě dostal jsme se do stádia, kde bylo nanejvýš jasné, že narkolepsii pílí ani ničím jiným neporazím, tedy vyvstalo uvědomění si reálného stavu a možností daných mým zdravotním stavem. Také proto opět a po létech vlastního boje s nemocí, kontaktoval jsem svého neurologa s tím, že bych rád žádal o invalidní důchod, který mi takto také snad náleží. Samotný lékař, nyní primář neurologie Havířov mi s ochotou sobě vlastní vyšel vstříc, podpořil mě a napsal i pěkný průvodní nález, ten pak opakovaně, kdy takto vyzbrojen byl jsem si úspěšností vyřízení invalidního důchodu vcelku jist. Nečekal jsem zázraky, ale také jsem nečekal to co je popsáno dále. Nyní bych řekl, óóó jaká naivita mě tehdy nakonec zfackovala. Konfrontace se sociálním systémem byla vše jen ne vstřícná, správná a objektivní. Již prvotní přezkum zdravotního stavu mě tak nějak utvrdil ve společnosti známém klišé praktik posudkového lékařství, kdy ani já samozřejmě nezůstal ušetřen. Posudkový lékař OSSZ Karviná, dříve prý elitní ortoped, dnes spastická koule, stanovil mi k narkolepsii a všemu výše popisovanému pokles pracovní schopnosti jen o 20% s bonmotem „jste mladý, máte zdravé ruce, nohy, pohyblivou páteř, invalidní důchod nedostanete“. Doslovně si to již nematuji, ale vše zmíněné zaznělo, což ve mně pochopitelně zvedlo jistou nevoli. Když jsem se přímo u osobního přezkumu ohradil argumentem mé nemoci a jejího neurologického charakteru, tedy sdělil jsem mu, že problém není v pohybovém aparátu, ale „hlavě“, pokrčil rameny a s arogantním přístupem znemožnil jakoukoliv debatu. Tehdy si pamatuji, že hrklo i s přísedící úřednicí ČSSZ u posouzení přítomné, kdy však ona jen poslušně zapsala ortel spastického pana doktora s tím, že jsem celý výsledný protokol o jednání na místě přeškrtnul a podepsal s mým řádně tam uvedeným nesouhlasným stanoviskem. Pochopitelně mi již tehdy bylo jasné, že nyní nastane boj, kdy jsem pochopitelně počítal s opravným prostředkem, tedy námitkou. Jako řekněme vystudovaný správní úředník teoreticky znalý základu správního práva (tímto zdravím našeho přednášejícího Judr. Macháče), podal jsem námitku a čekal jak dopadne druhé posouzení. Výsledek je Vám všem asi již jasný, kdy ano i já jako většina při námitce neuspěl. Ty pocity při čtení toho posudkového závěru jsou ve mně dodnes patrné, kdy jsou aktuální v různé své intenzitě prakticky dodnes. Takový ten pocit bezmoci, slušně řečeno naštvání a úžasem co za blábol může vytvořit vysokoškolský vzdělaný člověk, lékař, to se jen těžko hlouběji popisuje. V tu chvíli po přečtení totiž nevíte jestli brečet, bojovat, rozbíjet či nadávat, kdy příval těchto všech emocí zapůsobí jako led, který Vás v danou chvíli totálně zamrazí. Posudek si proto přečtete znova a znova, kdy při každém dalším přečtení stále více nechápete jak někdo s lékařským titulem může napsat tak protichůdné a odborně zhovadilé odůvodnění něčeho k čemu nemá ani patřičnou odbornou dovednost či zkušenost. Dobře, dalo by se pochopit, že posudkový lékař nemůže rozumět všem diagnózám, ale kdyby si alespoň přečetl mnou pečlivě vypracovanou námitku a tam odborně validní argumentace, možná by pochopil, kdy by stačilo kdyby si přečetl jen něco málo o mé nemoci a úskalím ji vlastní. Bohužel takto se nestalo, kdy se takto z řad posudkových lékařů nestalo nikdy z mých dále jimi vypracovaných posudků. Tedy výsledek byl jasný, posudková lékařka stejného pracoviště OSSZ Karviná zcela potvrdila předchozí posouzení a mě nezbyly než oči pro pláč. Každopádně to bych nesměl být já, kdy bez praktické možnosti vykonávat jakékoliv zaměstnání, musel jsem trvat na svém a bojovat dále. Tedy s opětovnou vervou a řádným naštváním, byl jsem pro jistotu nahlédnout do spisu, kde jsem tehdy začal pomalu chápat celý posudkový proces a řekněme fungování posudkového lékařství v praxi. Ono totiž posudkoví lékaři neposuzují z odborného hlediska, ale bez jakékoliv znalosti dané nemoci, postižení či zdravotního stavu posuzovaného, dané posudky tvoří ze slov jim doložených odborných nálezů. Co jsem pochopil později, posudkoví lékaři nehodnotí zdravotní stav ani dopady nemoci na postižení, ale jen vybírají jim vhodná slovíčka z jim doložených odborných nálezů, které následně přepíši v jim vyhovující, ale často odborně mylný závěr. Tedy většinou posudkoví lékaři nehodnotí, ale kompilují vybraná slova, pasáže a diagnózy obsažené v odborných nálezech, kdy toto následně prezentují jako samotný posudek. Není tomu takto vždy, však z mé zkušenosti správce a aktivního rádce skupiny „Postižení proti ČSSZ“ toto přímo vyplývá, kdy ani já a mé posouzení nebylo nikdy výjimkou. Tedy na základě všeho mi doposud činěného, byl jsem tehdy donucen podat správní žalobu a takto bojovat dále. Ono dnes se toto dobře řekne, ale v dané době jsme se soudem neměl žádné zkušenosti a na právní zastoupení jsem neměl dostatek financí. Ani to mě však neodradilo, kdy po počínajících konzultacích advokátů placených i dobrovolných, zjistil jsem, že dané problematice rozumím asi jak oni s tím, že za výši jejich palmáre si ten soudní spor pokazím raději sám. Ono neměl jsem ani co ztratit, kdy spolu se žalobou jsem podal také novou žádost o invalidní důchod. Tedy sepsal jsem žalobu, řádně jí doplnil řekl bych dobře zpracovanými rozpory každé věty posudkového závěru a rozhodnutí, a čekal co bude následovat. K soudu samotnému jsem pak přistupoval s poměrně velkou úctou, kdy poučen právě již zmíněným Judr. Macháčem, našim přednášejícím správního práva při studiu VŠ, jsem se také na jednání soudu vyšňořil do obleku, černých bot, košile...prostě šel tam jako na zkoušku z práva (lol). Trochu pak zděšen dress codem soudkyně a zejména žalované strany, státní úřednice zastupující jeden z největších úřadů v republice, pochopil jsem, že tento svět není úplně co jsem očekával. Ono dress code a „nažehlenost“ nebývá pravidlem ani u našich ozbrojených složek, zejména policie, kdy celý tento rozvolněný styl zejména ženských účesů uniformovaných složek patrný z obrazovek našich médií, stínuje vlastně také stav celé naší republiky. Ale to jsme odbočil, kdy první shledání se soudem mimo zmíněné nebylo nepříjemné. Naopak vše probíhalo jak mělo, kdy soudkyně Krajského soudu v Ostravě dělal přesně co měla. Byl nařízen přezkum zdravotního stavu tenkrát posudkovou komisí LPS MPSV v Ostravě, kdy s tím jsem neměl žádný problém a čekal na výsledek. Tehdy mě však naivita vyfackovala ještě více než kdykoliv předtím, kdy byť jsem čekal jiný a profesionálnější přístup opět nejen posudkového orgánu, dočkal jsem se posouzení prakticky stejného jako v podobě posudkových lékařů OSSZ. Byť jsme již nyní najednou dosáhl invalidity prvního stupně, bylo vše posouzeno k pro mě neakceptovatelnému datu vzniku invalidity, které také stínovalo výsledek posouzení mé na žalobě nezávislé žádosti. I v tomto případě mi byl OSSZ přiznána invalidita prvního stupně, vůči které jsem se však již nebránil. Ono v tomto řízení to nemělo ani smysl, pakliže probíhala soudní pře a s rizikem ztráty i toho mála bych na Úřadě práce asi nevydržel. Tedy měl jsem nyní dva posudky, jeden od soudu, druhý od OSSZ, oba špatné, ale téměř shodné. Tedy u soudu pak započala další bitva, kdy vůči mým námitkám byl soudkyní nařízen nový přezkum zdravotního stavu. S tím jsem neměl výrazný problém, kdy však již někdy tehdy jsem nesouhlasil s posouzením mého zdravotního stavu posudkovou komisí LPS MPSV a žádal o posouzení nezávislým soudním znalcem. Tehdy jsem u soudu argumentoval podjatostí, která pochopitelně neprošla, kdy jsem nakonec opět zabředl do teorie a postupně sepsal třiceti stránkovou právně i argumentačně poctivou námitku systémové podjatosti prokazující zneužití systému nejen posudkovými lékaři, ale i žalovanou stranou i samotného MPSV. Byť se to zdá být trochu přitažené za vlasy, vše se dá prokázat, kdy jsem také tak učinil, přičemž podstatu celé námitky zveřejním i zde na webu. Ovšem i zde jsme byl naivní, kdy zde postupně začaly problémy i se soudem samým. On totiž ani druhý posudek nebyl právně relevantní, kdy byly soudem nařízeny další dva posudky stejné posudkové komise LPS MPSV, které opět i dle vyjádření soudkyně nebyly pro vynesení rozhodnutí dostatečné. V tomto ohledu přístup soudkyně ještě ušel, kdy však co se vyjádření námitky systémové podjatosti týče, zde se k ní soudkyně postavila vyloženě alibisticky skoro tak jako by nebyla. Toto byl prvotní signál něčeho hodně špatného, něčeho co se táhne de facto do dnešních dní (září roku 2024). Soudkyně totiž vůbec nevzala na zřetel tam obsažené argumenty, kdy celou námitku doslova odpálkovala nic neříkajícími odkazy na zákony a k formě námitky neadekvátními judikáty. Toto jsem také řádně opakovaně argumentoval, namítal, ale bez jakéhokoliv výsledku. I tak se mi však podařilo dobrat se soudního znalce, který však soudkyně vždy prezentovala jako její vlastní iniciativu vůbec neberoucí na zřetel mé jakékoliv argumenty, důkazy a podněty. Ale dobře, soudně znalecký přezkum byl mnou žádoucí, však ne mi určeným institutem IPVZ a znalcem pracujícím pro žalovanou stranu. I toto jsem opakovaně namítal, dost pečlivě, kdy ani zde nebyla jakákoliv má argumentace vzata na zřetel, kdy mimo jiné jsem žádal o přezkum zdravotního stavu odborníky spánkové medicíny lékařské fakulty UK v Praze, tam prof. Šonky a jeho kolektivu. Pochopitelně zde mi soud nevyhověl a navzdory mému odporu čekalo se na soudně znalecký přezkum. A jelikož se čekalo dlouho, musel jsme i toto urgovat, kdy po roce čekání nebylo hotovo, kompletní spis byl mimo soud někde pod de facto kontrolou žalované strany, a čas běžel. Tedy i zde jsme musel začít soud uhánět o posudek i spis, kdy po roce a půl a soudkyní vůči soudně znaleckému institutu udělené pokutě mnou opakovaně požadované, spis konečně dorazil na soud s už tak očekávaným soudně znaleckým posudkem. Co se spisu týče bylo nakonec vše v pořádku, kdy však co se soudně znaleckého posudku týče, ten byl vypracován v tak nekvalitní právní, ale i odborné podobě, že musel být i laxní soudkyní samou uznán jako protiprávní, vady obsahující tak, že nebyl moct vůbec použit jako důkazní materiál. Pro mně a evidentně i pro soud toto byla komplikace, kdy po téměř 4 letech nebylo na čem postavit rozsudek. Celkově byly soudem nařízeny 4 posudky LPS MPSV, nařízen jeden soudně znalecký přezkum a stav byl takový, že vše zmíněné bylo ze strany LPS a soudního znalce na úrovni odpovídající asi „pejska a kočičky na tripu“. To však soudkyni navzdory mým dalším námitkám, důkazům a vyjádřením nebránilo k vydání pro mně překvapivého rozsudku. Bylo 26.10. tuším 2022, kdy soudkyně na konci soudního jednání vydala rozsudek postavený na jí nejdříve odmítnutých posudcích LPS, těch posudcích LPS, která ona sama odmítla a na základě toho nechala vypracovat soudně znalecký přezkum. Asi pochopíte, že toto byl dosti šokující výjev, kdy sice jsem byl právně úspěšný, tedy soud jsem „vyhrál“, ale reálně si nijak nepomohl. Co víc, rozsudek vůbec nebral na zřetel jakékoliv mé vyjádření, důkaz, námitku, kdy soudkyně se ke všemu mému doloženému postavila tak, jako by vůbec nebylo. Co víc, rozsudek mi v písemné podobě doručila až dva měsíce po jeho vyřčení, kdy jsem jej obdržel 22.12. 2022, dva dny před štědrým dnem. Já blbec si jej z procesní opatrnosti v ten den i převzal, s čímž vypočítavě zrádná soudkyně počítala, kdy mi takto začala běžet i dvoutýdenní lhůta pro podání kasační stížnosti s tím, že onu kasaci musím podat v zastoupení advokáta. Geniální stav a zakončení fungování naší justice. Podotýkám pak, že přes vánoční svátky advokáti z 99% nepracují, tedy nebýt pomoci Judr. Kláry Samkové, tehdy také v dost složité životní situace po úmrtí jejího tatínka, byl jsem nakonec onu kasaci schopen podat. Co Vám budu povídat, paní doktorku Samkovou jsme poznal jen díky své iniciativě ve skupině „Postižení proti ČSSZ“, kdy mi nabídla velkorysou pomoc a tím jí za ní i mnohokrát nejen zde děkuji. Každopádně toto nebyl konec. Paní soudkyně jistě vědoma si svého pochybení, podlostí samou nejen že mi takto zavařila, nakonec ještě v průběhu ledna roku 2023 znehodnotila celý spis tak, aby jej nebylo možno přezkoumat. To už bylo silné kafe, ale prostě vědoma si svého postavení novodobé šlechty a prakticky totální beztrestnosti, udělala i tento další a snad pro občana nejhorší možný a hlavně protiprávní podraz. Prostě arogance moci se nezapře, kdy jako sluha svých pánů asi i soud rád v nouzi převezme jejich „rozevláté“ móresy. Každopádně ani toto nebyl konec, kdy byť byla podána kasační stížnost, nakonec ani ta nedopadla. Odůvodnění kasační stížnosti totiž bylo postaveno jen vůči důvodům rozsudku, kdy navíc vyhraným soudním sporem mi bylo plně právně vyhověno, tedy kasace byla briskně Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Opět paráda, kdy krasojízda zla zdála se nekonečná. Zde se tedy i ČSSZ při přezkumu vázaná rozsudkem právě s rozsudkem také plně ztotožnila, přičemž i díky soudkyní mi stanoveném datu vzniku invalidity neměl jsem a vlastně doposud (září 2024) nemám nárok na invalidní důchod. Opět perfektní situace pro stát plně výhodná, kdy jak se říká „koza zůstala celá a vlk se nažral“, aneb stát mi nemusel dát ani korunu a já dosáhl uznání a právního vítězství u samotného „velkého“ soudu. Fakt, že mi toto vítězství není prakticky k ničemu je pro stát podružný, kdy naopak systém splnil vše co měl. Asi pak pochopíte v jakém rozpoložení jsem se po téměř 4 letech soudního sporu nacházel, kdy opět emoce všech různých barev a povah se mnou jen třískaly. Naštěstí mám však docela silný povahový rys vytrvalosti, kdy zde zatlačen ještě více do kouta, samotným na*ráním funguji vždy s ještě větší vervou a drivem dosáhnout svého cíle bez ohledu na okolnosti či vlastně cokoliv. Dalo by se říci, že tímto ze mně tento stát, režim, dělá vyloženého disidenta na steroidech, lehce nadneseně sociopata, kdy se vším tím bezprávím započal i další nejen soudní vřavu.

Jak jsem již uvedl výše, řádně znechucen, stále více naštván a „vodnářsky“ odhodlán, započal jsem další soudní při v téže věci invalidního důchodu. Tedy navzdory všemu, podal jsem vůči rozhodnutí ČSSZ postaveném na výše zmíněném rozsudku další správní žalobu a celý „cirkus“ započal znova. Byť přiznám se jsme ze všeho již řádně unaven, což je asi i cílem tohoto systému, žalované strany i soudu člověka řádně znechutit a vyčerpat, s mnou již vypracovanými rozpory, důkazy a vším čím jsem soud již řádně „občastoval“, vstoupil jsem podruhé do téže řeky. Tedy opět jsem sepsal více než důkladnou žalobu s obsáhlými přílohami a opět ve své naivitě čekal ve spravedlivý soudní proces nyní zejména vedený jiným soudcem. Samozřejmě opět facka, kdy k mému údivu jsem od Krajského soudu v Ostravě dostal tu samou soudkyni co v předchozím soudním sporu, kde mě právě ona velmi hrubě a protiprávně doslova podvedla. Zocelen nelenil jsem však, kdy po minulé zkušenosti jsem ihned podal vůči soudkyni velmi důkladně i judikátem opatřenou námitku podjatosti. Pochopitelně Nejvyšší správní soud jí zamítl, kdy vše výše zmíněné spolu s vyjádřením soudkyně k vyřčení podjatosti nestačilo. Zde jsem sice opět nechápal, ale budiž, jsem přeci jen již zvyklý na ledasco. Tedy pokračoval jsem dále, respektive soud pokračoval dále, kdy krasojízda paní soudkyně opět nepřekvapila. Totiž po této mé námitce podjatosti, vyžádala si stejná soudkyně pochopitelně nový přezkum posudkové komise LPS MPSV též Ostrava, což je jí zákon dáno – myslím to LPS ne přímo Ostravu, akorát mě o tom všem co učinila nějak zapomněla informovat. Tedy ve výsledku jsme se já jako žalobce o tom všem dozvěděl až v době doručení mi hotového posudku, kdy jsem byl dost nemile překvapen také brzkým na něm navazujícím předvoláním k soudu. Nebýt mé doplnění žaloby a přípravy, měl bych co dělat, abych sepsal nejen rozpor posudku zde mi překvapivě doručeného, ale také v hraniční době namítal postup soudu samotného. Jistě by mi kde kdo poradil žádost o prodloužení lhůty či odklad soudního jednání, ale bylo by to k něčemu? Při tom všem myslíte, že by mi soud reálně vyšel vstříc? Každopádně zpět k postupu soudu, kdy ono se to možná někomu nezdá, ale tím, že mě soudkyně o svém postupu, zadání posudku neinformovala, upřela mi i právo podat např. podjatost posudkové komisi LPS MPSV Ostrava či systémovou podjatost prokazující právě účelovost jednání nejen jí samotné. Ale co už, i na právního laika s handicapem a navíc nezastoupeného advokátem musí být bič. Také jednání soudkyně tomu do jisté míry odpovídalo, kdy vše již neslo znaky ukončení sporu navzdory mé nepochybné aktivitě, rozporům, námitkám a důkazům. Pochopitelně již ostřílen nekalého jednání nejen soudkyně samé, očekával jsem opět zničující rozsudek, však mu předcházejícím hrubým rozporem postupu soudu samotného. Ono se to opět možná nezná, ale při posuzování z nařízení soudu, byl jsem posuzován vždy jen v rámci LPS MPSV Ostrava, kde mě posuzovali již do té doby 5x po sobě i prakticky stejní lékaři, s výsledky vždy právně i odborně neakceptovatelnými. Zde jsem opravdu docela přitvrdil, kdy celé jednání označil u soudu za účelové a zejména soudkyní, ale i posudkovým orgánem vedené tak, aby bylo co nejdříve rozhodnuto bez pokud možné mého zásahu a tichou cestou. Ono pro právníky je toto možná běžná rutina, kdy i takto nám tyto spory prohrávají, pro nás jako postižené je však tato rutina dosti vyčerpávající, zdlouhavá a pokud je člověk zastoupen advokátem tak i finančně náročná. Každopádně vzhledem k tomu co mi však již soudkyně i posudkový orgán LPS MPSV provedli – viz doručení rozsudku dva dny před štědrým dnem, viz. záložka výše, také v souvislosti s vědomím soudkyně o mém nezastoupení advokátem, toto jednání osobně považuji za velmi podlé a od soudu nepřípustné. Pochopitelně zde jsem opět vyřkl soudkyni podjatost její osoby, na kterou stejně jako u systémové podjatosti nebrala zřetel. Každopádně alespoň zažádala o nový přezkum LPS, kdy tímto mé první stání tohoto soudního řízení skončilo. Pochopitelně i zde jsme namítal, kdy byla nově i díky mé námitce podjatosti ostravské LPS MPSV soudkyní vybrána komise LSP nová, tentokrát v Brně. Byť jsem požadoval soudně znalecký přezkum, zde nezbylo než čekat na další vyhotovení posudku, které jak asi tušíte dopadlo také neslavně. Posudkový závěr byl opět zcela diletantský a odborně zcela nezvládnutý, však nově s přiřčením mi ne prvního, ale druhého stupně invalidity, ale opět s datem vzniku invalidity tak, abych nedosáhl na invalidní důchod. Řeklo by se geniální, kdy krasojízda soudu a žalované strany pokračovala v duchu docela hořké komedie. Zde ještě podotknu, že onen zmínění druhý stupeň invalidity mi byl přiřknut prakticky jen na dva roky s tím, že poté mi bude opět odebrán, kdy toto z posudkového závěru také nepřímo čpělo. Zde jsem však opět nelenil, kdy jsem sepsal opět více než důkladný rozpor, nyní jsme na něj dostal od soudkyně i relativně dostatek prostou, kdy jsem však již i soudkyni samou nařknul z trestního činu podvodu a podjatosti, kdy jak asi tušíte, u soudního řízení bylo nakonec veselo. Jako považte sami, kdy po všem zde popsaném asi k žalované straně a soudu, zejména soudkyni moc respektu a úcty nechovám, stejně jako k tomuto režimu toto vůbec umožňující. Má nevraživost se pochopitelně vtiskla i do mých vyjádření, kdy byť argumentuji korektně a slušně, argumentuji již i dosti rázně a uštěpačně, což dokazuje i mé nařčení soudkyně z úmyslného jednání odpovídající nejen podjatosti samé, ale i definici podvodu. Pochopitelně mé chování soudu nebylo moc přijato, kdy však jak jednat s někým, který rozhoduje o Vašem osudu a totálně bojkotuje podstatu Vašich sdělení, námitek a důkazů. Jak jednat s někým, kdo místo fakt vytváří vlastní konstrukty, které ze své moci a postavení tiskne do usnesení a rozsudků navzdory vašim námitkám !? A přesně tomuto čelím, kdy navíc soudem nastavená pravidla, podobná těm školním v duchu socialismu, platí i zde. Aneb prostě, kde dochází argumenty přichází síla, kdy tomu všemu jako postižení musíme čelit. Každopádně daná věc, byť se v soudní síni vyostřila, nakonec nedopadla až tak úplně špatně, kdy soudkyně rozhodla o ustanovení nezávislého soudního znalce. Zde jsem přiznám se byl poprvé mile překvapen, však jen do doby vyvolávající můj opětovný nesouhlas se zadáním posudku i samotného soudního znalce. Totiž soudkyně byť zadala soudně znalecký přezkum, opět nevzala na zřetel jediný můj argument a celé zadání odůvodnila její vlastní dedukcí a konstruktem, přičemž vůbec nevzala na zřetel mé argumenty co se odborných i právních vad dosavadních posudků týče. Bohužel i zde jsem mohl podat jen nesouhlas, opět řádný a písemný, kdy nyní mi nezbývá než čekat s čím vším přijde soudem oslovený soudní znalec pracující pochopitelně pro žalovanou stranu. Tedy zůstaňte naladěni, budu dále informovat...